Rozhovor s Moriheiem Uešibou

B: Prý je aikido úplně jiné než třeba karate nebo džudo.

Ósensei: Podle mě, dalo by se říct, je skutečným bojovým uměním, protože je založené na univerzální pravdě. Tento svět se skládá z mnoha různých částí. Stále je jako celek sloučen jako rodina a symbolizuje nejvyšší vyjádření pravdy. Při takovémto pohledu na Svět aikido nemůže být ničím jiným než bojovým uměním lásky. Nemůže být bojovým uměním násilí. Z tohoto důvodu je aikido, dalo by se říct, jen jiným projevem Stvořitele světa. Jinými slovy, aikido je jako obr (nezměrný v přírodě). Proto se v aikido Nebe a Země stávají místem pro cvičení. Mysl aikidoků musí být mírumilovná a nenásilná. To je taková, která mění násilí v harmonii. A to je, myslím, opravdový duch japonských bojových umění. Dostali jsme zemi, abychom ji změnili v nebe na zemi. Činnosti spojené s válkou tu nemají místo.

Příručka začátečníka
Frank Doran

Aikido, čistě ve své praktické aplikaci, je umění sebeobrany. Aikido zdůrazňuje dobrý pohyb těla, hody a páky. Je eticky spojené s obranou proti nevyprovokovanému útoku. Při správném užití aikido může být prudká agrese pohotově a čistě neutralizována za zřetelné kontroly nad všemi aspekty útoku a obrany, takže se lze účinně ubránit, aniž nutně způsobíme vážné zranění.

Aikido je však více než fyzické umění. Do jeho technik jsou vetkány elementy filosofie, psychologie a dynamiky. Je to cesta života, která sjednocuje životní energii, ki, způsob, jak být v harmonii se svým okolím a přitom centrován v sobě. Na své nejvyšší úrovni je to účinná disciplína pro rozvoj, integraci a využití všech vlastních kapacit - mentálních zrovna tak jako fyzických.

Cesta
Franck Noel

Snad každý ví, že Aikido je DO: cesta, stezka, trasa, pouť. Aikidoka je tedy poutník. Dělat Aikido pak znamená po té cestě jít.

Toto chápání je určitě trochu zjednodušené, neboť v DO je také obsažena myšlenka pravidla, principu, pořádku: přesněji se tedy jedná o hledání principů podle jich samotných.

Ale nechme se nést, unášet tou původní myšlenkou cesty…

Cesta, cíl, návrat…

Mluvíme-li o cestě novodobé, vše je ve službách cíle, a to nás vede k tomu, že už nám na cestě přestává záležet a důležitým se stává pouze cíl: a je to především rychlost, která zkrátí trvání cesty (avšak tím se také omezí počet cest, neboť člověk častěji zvolí tu, která je nejkratší), pak ovšem celá cesta ztrácí svůj smysl. Krajina už neexistuje, v letadle, v TGV, na dálnici: spolucestující sedí zády k sobě místo toho, aby si viděli do očí, jako kdyby se neměli poznat a seznámit. Nádraží, letiště jsou stejná, aby snad náhodou nedošlo k vytržení ze stereotypu, aby se nám nepřihodilo něco neočekávaného, žádné jedinečné setkání či nutnost přizpůsobit se…