Nebudou semináře přinášet zmatky?

Semináře jsou hodnotným zdrojem doplňkových informací.

Pochybné jsou školy bojových umění, které zakazují studentům účastnit se seminářů, číst Aikido časopisy či knihy, tvrdíc, že "je to bude mást". Takoví lidé se většinou zasazují o zmatky než aby se obávali toho, že budou odhaleni jako podvodníci, až studenti zjistí, že to, co dělají, nemá se skutečným Aikido nic společného.

Něco jiného je, když se legitimní instruktoři cítí znechuceni těmi, kdo se vrátili ze semináře, kde viděli Světlo, a kteří prohlašují, že " to a to se má dělat takhle a tvůj způsob je špatný". Velmi často viděli pouhé stylistické rozdíly, které jsou markantnější mezi jednotlivými instruktory spíš, než mezi jednotlivými styly. Uvědomění si těchto rozdílů může vést k pochopení nezbytných principů. Na druhou stranu, někdy mohou být principy samotné pouze intuitivní.

Před lety jsem se zamiloval do paraguayské harfy. Během mého úsilí naučit se na ni hrát jsem zjistil, že je to opravdový lidový nástroj, o kterém toho není mnoho, vlastně téměř nic, napsáno. Stejně jako v Aikido, tradiční průběh studia spočíval v návštěvách učitele a pamatování si poznatků bez psaných materiálů.

Díky úžasné shodě okolností jsem ve městě potkal paraguayskou harfenistku, která zde trávila léto bez své harfy a toužila dávat hodiny, aby se procvičila. Během výuky jsem zjistil, že neumí číst noty. Nabídl jsem se tedy, že ji to naučím. Ona však pevně odmítla ze strachu, že by to "udusilo její kreativitu" (běžná obava hudebníků hrajících podle sluchu). Měla i další zvláštní zájem: barvy strun a jejich uspořádání. Naštěstí moje struny byly ve "správném" postavení, takže jsme mohli začít s výukou tradičního začátečnického kousku, La Llegada. "Buď trpělivý!" naléhala. "Nevzdávej to! Mně trvalo 6 měsíců, než jsem to zvládla, takže se s tím poper – jednou to dokážeš."

A já jsem to dokázal. Zatímco hrála, přepsal jsem skladbu do notového záznamu. Během 10 minut jsem zvládl slušně přednést kousek, na který ona potřebovala 6 měsíců. Nebylo to dokonalé, samozřejmě, ale tóny a rytmus byly správné, neboť jsem měl výhodu v tom, že jsem je mohl číst z listu, namísto učení se jich zpaměti. Byla ohromená a řekl bych, že i trochu nervózní. Stejně tak já, když jsem objevil její problémy s barvou strun.

Barevné struny označují tóniku (I), kvartu (IV) a kvintu (V) (nejdůležitější tóny ve stupnici) či jejich variace. Paraguayská harfa má F ladění ( f g a b c d e f ), takže barevné struny by mohly označovat f (první, tónika), b (kvarta) a c (kvinta).

Ji však naučili postavení prstů o jednu strunu vedle, což znamenalo, že místo f hrála e. Pokoušet se hrát na F – harfu v E tónině znamenalo použití více b a několik chybějících křížků. Znělo by to děsivě a vyžadovalo odborné přeladění nástroje (ne běžnou přípravu harfy). Porovnání s dobře psaným notovým záznamem (pokud by nějaký existoval) či pár minut pod vedením zkušenějšího učitele by eliminovalo léta chyb a zmatků.

Semináře často vůbec nejsou zdrojem nových informací, jen pouhou možností vidět nebo slyšet známé věci byť jen trochu novým či naprosto odlišným způsobem. Někdy trochu jinak volená slova, podaná jinou intonací, tvoří celý rozdíl a to je to, co se pravidelně stává v letních Aikido školách.