Proč chránit útočníka?

Kvůli němu – a kvůli sobě.

Kdokoli bojuje s monstry musí být na pozoru, aby se rovněž nestal monstrem. Protože když se díváte do propasti, propast se dívá do vás.

Nietzsche

Dveře do nebe i do pekla spolu těsně sousedí a jsou identické.

Nikos Kazantzakis

Člověka potěší pomyšlení na to, že si útočník právem zaslouží to, co mu naservírujeme. Avšak z pohledu právního i praktického to není pravda. Právně jste limitováni typem a stupněm přiměřené obrany, děláte pouze to, co je nezbytné pro kontrolu situace a vlastní bezpečnosti. Prakticky spíš můžete čekat útok od někoho, koho znáte, třeba od opilého přítele, než od zlého cizince.

Aikido dovednosti vám umožní vypořádat se s oběma hledisky, avšak musíte mít na paměti určité riziko. Názory Aikido jsou vlastně osobní obranou před obviněním z útoku či vraždy a následným uvězněním. Navzdory útočníkově identitě udělejte vše pro to, abyste získali kontrolu nad situací a ochránili všechny zainteresované. Nic víc, nic míň.

Lidé z Hollywoodu to znají velice dobře – zášť, strach, msta a vztek jsou vzrušující, radostné a povzbuzující pocity. Neboť vedou k produkci člověkem nejvíc oblíbené povzbuzující drogy – adrenalinu. Tyto pocity jsou však příliš svůdné a jsou rychlou cestou přímo na Temnou Stranu. Ten, kdo baží po násilí a útoku, se jen málo liší od toho, kdo si libuje v pomstě a nenávisti.

Zneškodnění nepřítele proto, že "zaútočil, a proto si to zaslouží" není "sebeobrana". A co tedy je sebeobrana? Bruce Tegner napsal na toto téma stať, která stojí za povšimnutí díky své přívětivosti a smysluplnosti.

Jedním ze způsobů, jak definovat sebeobranu, je vysvětlit si, co sebeobrana není. Osobní sebeobrana není konflikt; není to msta; není to umění; není to sportovní událost; natož pak filmová či televizní bojová scéna. Sebeobrana je trénink učení se a používání přiměřené a efektivní fyzické aktivity v případě, kdy neexistuje jiná možná alternativa. Mnoho napadených se stává oběťmi ne proto, že nejsou schopni vyhrát boj, ale proto, že nikdy předtím nebyli připraveni na to, jak se s tak specifickou situací vyrovnat.

Zastaralé názory, které nám předkládají, že příprava k sebeobraně je trénink k dosažení vysokého stupně bojové dovednosti, mají jediný efekt. Vedou totiž k eliminaci lidí, kteří by měli největší potřebu se sebeobraně učit. Právě tito lidé totiž nemohou nebo se ani nechtějí stát zuřivými bojovými monstry, která těží z toho, že je příprava k sebeobraně dovedla až k vysokému stupni bojové dovednosti. Naše schopnosti by měly souviset s potřebami reálného života. Lidé, kteří se učí vlastní obraně proti útoku by neměli být trénováni tak, jako kdyby se připravovali na válečný konflikt. Právní a morální definice sebeobrany schválně omezuje použitou sílu na nejslabší možnou, která stačí k odvrácení, zastavení či úniku před zamýšleným útokem.

Podle staršího pojetí sebeobrany byl každý útok brán jako něco velice zlého. Skutečný život je však jiný. Nebezpečí můžeme rozdělit do několika stupňů, od pouhého vyhrožování až k úmyslu způsobit těžké zranění. Je velice důležité, že mírné nebezpečí, pokud se dokážeme s danou situací asertivně vypořádat, lze zvládnout i bez sklouznutí k fyzickému násilí.

Musí existovat celá řada odpovědí, korespondujících se spoustou situací. Na druhou stranu, existuje pouze možnost "všechno nebo nic", což není volba – je to dilema. Člověk, který se nedokáže vyrovnat s nepřátelským postojem protivníka, buď neudělá nic a nebo se chová tak, jako by byl ve strašlivém nebezpečí. Pokud je napadený pasivní, útočníka to většinou povzbudí, takže následuje zamýšlený útok. Naopak nepřiměřená obranná akce je zpravidla bezúčelná.

Smyslem výuky etické sebeobrany je proto naučit přiměřené a efektivní odpovědi.