Proč ukemi?

Cath Davies

Sensei Cath Davies započala svou cestu Aikido ve třinácti letech a po 25 letech je její zaujetí Aikido silné jako nikdy předtím. Je držitelkou Godanu (5. danu), který jí udělil současný Doshu Ueshiba Moriteru. V tomto článku mluví o ukemi a potřebě chápat ho jako něco víc než jen "pád".

V současnosti to vidím tak, že existuje 5 důvodů přijetí ukemi. Bereme-li to podle přirozeného postupu, jsou to:

  1. schopnost přijmout techniku bez zranění
  2. umožnit torimu rozvinout jeho techniku
  3. skrze rozvinuté, senzitivní ukemi být schopen cítit opravdové srdce techniky
  4. jako učitel cítit, kde je slabé místo žákovy techniky
  5. být schopen zvládnout kaeshiwaza (protitechniku)

Než se pustím do detailního rozboru těchto důvodů, ráda bych, aby čtenář zvážil následující 2 body a měl je na mysli, zatímco bude číst dál:

Ukemi doslovně přeložíme jako "přijetí těla"

Nepřemýšlejte o ukemi jako o pouhém pádu. Je to mnohem větší věc: je to popis vaší odpovědi buď na nage waza (technika hodu) či osae waza (technika znehybnění). Pád (následkem nage waza) je pouze konečnou částí procesu, zabrání vašemu zranění.

Aikido je z 99% kondiční cvičení a z 1% bojové umění

Zde cituji Chiba Senseie. Zdokonalování těla, toriho i ukeho, je nezbytné, pokud máme být schopni použít (a v dojo i získat) 1% bojového umění. Neočekávejme, že využití v boji je vždy fyzicky zjevné. Avšak mentálně by mělo být vždy přítomno.

Na nejzákladnějším stupni tréninku se učíme, jak se "svalit". Proč? Nikdo na ulici to nedělá! Učíme se to proto, abychom byli schopni přijmout nage waza. Umožňuje to našemu partnerovi procvičovat nage waza se stále se zlepšující vazbou a energií. Pouze díky tomu může tori zdokonalit svou techniku. Měla by to být situace, kdy cítíme určitou radost v energii toriho techniky, vědouc, že jsme přežili bez zranění a jsme schopni zaútočit znovu.

Pokud se na to díváme z hlediska bezpečnosti, aikido je jedním z mála umění, které můžete procvičovat v dojo tak, jak to budete potřebovat na ulici, právě díky ukemi. (Stejně tak by mělo být zmíněno, že určité techniky, například irimi nage, je možné procvičovat jemnou a plynulou formou, ale zároveň se mohou stát, po lehké adaptaci, velmi praktickými "pouličními technikami").

A co osae waza? To není tak jednoznačné, jelikož na konci této techniky není žádné padání. Zde je důležité chápání ukemi jako "přijetí těla" v protikladu k pádu. Když uke útočí, ať už náhlým uchopením či úderem, měl by to udělat s pocitem útočení vycházejícím ze svého centra: ne jen pevně držet či tvrdě udeřit rukou nebo paží. A podobně, toriho úmyslem je ovládat ukeho řízením jeho (ukeho) centra, ne pouhou kontrolou jeho útočících rukou. Jakmile tori naruší ukeho stabilitu (kuzushi) a začne provádět techniku (v podstatě "vrací úder"), ukeho odpovědí je rozvinout se proti centru pohybu, jakoby se s ním sladit. Je to neustálá souhra a výměna v tom, kdo je "yin" a kdo "yang". Dovolte mi příklad: při přijetí nikyo ura velí ukeho instinkt stáhnout se, utéci torimu, a díky tomu se odchyluje z centra pohybu. Pokud je technika prováděna správně, jedinou možnou cestou, jak předejít zranění, je jít proti torimu. Je zajímavé zjistit, že je to vlastně přesný opak toho, co nám náš netrénovaný instinkt velí udělat, abychom se zachránili.

Jako začátečníky vás může zaujmout, proč mnoho pokročilých je tolik dychtivých přijmout ukemi od hostujícího Shihana. Jak může být někdo tak hloupý? Vypadá to opravdu drsně!! Chtěla bych připomenout, že zkusit techniku na vlastní kůži je úplně jiný zážitek než pouhé pozorování. Samozřejmě, některé věci vidíte, až když vám dojde, co jste zapomněli udělat, a doufáte, že se vám podaří přistát ještě před tím, než narazíte do zdi, ale nic se nevyrovná pocitu energie a získávání fyzického pochopení toho, odkud energie prýští.

Jako učitel někdy pouze pocitem poznáte, jestli žák technice porozumněl. Je možné, že se některý pohyb jeví správně, zatímco ve skutečnosti mu něco zásadního chybí. Těmto chybám lze předejít právě fyzickým vyzkoušením techniky. Věřím, že někteří lidé dosáhnou danu i bez pochopení technik proto, že mají dostatek fyzické síly, aby "jim to fungovalo" (nebo to tak aspoň vypadalo) a jejich učitel s nimi nikdy (či zřídka) necvičí ukemi, aby poznal rozdíl.

Konečně se dostáváme ke kaeshi waza. Pokud je technika perfektní, není možné jí oponovat. Naneštěstí jsou většinu času naše techniky nedokonalé a je tedy možnost se jim bránit. Popravdě je to vítáno torim jako procvičování a vede tak k rozvíjení a zlepšování jeho vlastní techniky. O Sensei učil kaeshi waza své uchi deshi (nejužší skupinu následovníků) tak, že měli vždy něco speciálního na rukávu a nemohli být vyřazeni.

Nemyslím si, že by koncept kaeshi waza pomáhal začátečníkům, neboť je okamžitě nutí přemýšlet o protiútoku, což je zase vede k tomu, aby se stáhli, místo, aby šli protivníkovi vstříc. A to je přesný opak toho, po čem toužíme. Otevření pro kaeshi waza jsou úspěšně využívána jedině přijetím dobrého, vnímavého ukemi. Nejde o to, zkazit techniku, ale být součástí techniky, kdy je uke schopen odpovědět na otevření se a "otočit skóre".

Útočí snad uke s očekáváním, že bude poražen? Ne! V bojovém smyslu slova proto, díky přijetí správného ukemi, vždy umožníme nám samým příležitost znovu získat původní pozici, to znamená pozici agresora a předurčeného vítěze.

S povolením Cath Davies přeložila Jana Škorpilová