Víkend s mečem…a co z toho? - Patrik Orth
O iaidó a kendžucu, o meči v rukou aikidisty a decimetrech, které vypadají jako milimetry, o zavřených ústech a otevřených očích.
Minulý víkend jsem byl cvičit Šintó musó rjú v Budapešti. Nebojte, nebudu psát další reportáž o semináři s Fredem Quantem, protože bych se opakoval, anebo bych používal slova jako fenomenální, grandiózní a úchvatné a to by mi nikdo, kdo tam nebyl, nevěřil. Ale… Ten seminář se konal ve velkém v aikidistickém dódžó a mnoho, mnoho účastníků mělo a má s aikidem zkušenosti, stejné jako já i větší. Já se tam trochu kolem sebe díval a znovu přemýšlel o tom, jak je to nejen s těmi meči a cestou harmonie.… S něčím, co jsem tam viděl a vnímal, jsem odjížděl tento týden do Českých Budějovic a do Tachova na dvě stáže, po nichž prostě musel přijít na svět tenhle krátký článek.
V Českých Budějovicích jsme cvičili iaidó. Šlo o seitei iai s Rjúičiro Akaiem. Používal jsem meč, poslouchal výklad a hledal jisté sjednocující prvky pro moderní budó, staré školy meče a klasické japonské školy vůbec. Mluvilo se o významu toho, či onoho pohybu, o jeho původu a viděli jsme několik konkrétních příkladů. Jen pro připomenutí - pan Akai cvičí Katajama Hóki rjú, mí učitelé iaidó a mnoho přátel se věnují škole Musó Šinden rjú a já mám vedle cvičení s mečem své milované džódžucu Šintó musó rjú. A aby nedošlo k omylu, vedle džó je zde nejfrekventovanějším nástrojem právě meč.
Zvláštní je, že ačkoliv v různých rjú s různými učiteli provádíme různé techniky s jiným načasování, mění se rytmus a také trochu vnímání času i prostoru, existuje tu mnoho společného. Jde přeci jen o jednu zbraň, která má určité zákonitosti a ty se prostě nemohou popřít a obcházet. Lidé z klasických škol jsou "ohroženým druhem". Ti, kteří cvičí klasické školy se obvykle vzájemně respektují, protože techniky těchto škol obvykle nestojí na vodě, filmech a obrázcích z Internetu, ale mají svou logiku a prostě fungují. Je to vyzkoušené a dá se to vysvětlit i obhájit. Je tam harmonie a respekt, totéž, co známe s pouček o aikidu, protože to je přirozené. A budó by mělo být přirozené.
S tímto jsem už několikrát "učil" aikidisty. Tedy, učil jsem sekat aikidisty mečem. Ti chytřejší aikidisté se o meč zajímají. Neboť aikidó, jak se dočteme v mnoha příručkách a brožurách, má mít podstatu a kořeny v meči, a tak by měl každý aikidista zvládnout jisté "základy". A o tom bych rád napsal.
Je těžké určit hranice. Co že jsou ty základy, nutné minimum aikidisty. Je to nějaké konkrétní bojové umění s mečem, nebo nějaký originální aikidistický "aikiken" systém? Musí aikidista absolvovat zrychlený kurz kendó, nebo iaidó anebo si vystačí s tím, že si připraví pár triků na zkoušky, kde se tato znalost vyžaduje? Že ohromí diváky na budošou tím, jak silně dokáže dřevěným mečem udeřit do druhého?
Podle mě ne. Rozhodně nic takového. Bohatě stačí, když si aikidista uvědomí, že drží v ruce meč. Že je jistá forma, nebo norma, jak se meč drží tak, aby fungoval. Když dokáže při cvičení mečem, který správně drží, tnout. Třeba jen shora dolů, ale pozor. Musí ho umět zastavit, protože i toto je součástí seku (kupodivu). A při takovém seknutí shora dolů by měl také vědět cosi o tom, že neseká celá čepel, ale jen její část. Že neseká (netluče) zepředu, ale (řeže) shora. Že, aby čepel prošla cílem, musí ruka v rozhodujícím momentě správně zpevnit a jistým způsobem se přizpůsobit. Nohy a boky, musí správně pracovat spolu s mečem. A také by měl být připravený na to, že první sek zdaleka nemusí být posledním… No a potom stačí už jen změnit úhel a zkusit jinou techniku. Není toho mnoho a jistě mně odborníci na meč dokáží doplnit a jiní snad i něco vyškrtají…
Opravdu toho není mnoho? Není těch pravidel nějak moc? Pochopitelně to není tak jednoduché. Proč si myslíte, že lidé, kteří s mečem cvičí dokáží hodiny a dny sekat shora dolů… a pořád nejsou spokojení? Zřejmě protože to zas tak jednoduché není.
Tuto neděli, v Tachově, kde se sešlo několik zručných aikidistů jsem sledoval, jak "málo" toho je a byl jsem příjemně překvapený zájmem a ochotou cvičit, takhle "snadné" věci. Není snadné přesvědčit se, že chci pět, šest hodin poslouchat, že meč nesmím držet, jako kladivo a že si techniku nemůže jen tak udělat po svém. Neučili jsme se spolu žádné triky a nenechal jsem účastníky tohoto přátelského setkání, aby nahlíželi hluboko do osnov mého rjú. Nejde přece o konkrétní techniky, specifika té, či jiné školy. Jde o obecná pravidla. O funkční techniku meče. Věnovali jsme se celý den, právě takovým věcem, o nichž jsem psal výše.
Možná, že ti, kteří cvičí pár let aikidó, slyšeli v neděli poprvé o tenouči, hasudži a ki ken tai a jistě by si zasloužili někoho kvalifikovanějšího k tomu, aby je s mečem seznámil. Pravděpodobně ty názvy prostě zapomněli, ale zdálo se (po tréninku i během něj), že nad tím přemýšlí. Myslím, že oni udělali za ten den víc práce, než mnozí další, kteří prostě nebudou cvičit něco, kde se vyžaduje milimetrová přesnost a tolik přísná pravidla… (pardon)
Popravdě tato "přísná pravidla" jsou většinou stejná, jako při cvičení čehokoliv dalšího (jde o funkčnost, praktičnost a bezpečnost) a milimetrová přesnost pro mnohé znamená, že by museli svůj pohyb posunout aspoň o půl metru. A to se přeci v aikidó nemusí. Nebo se pletu?
Proč je to tak jiné a proč je těžké to poznat. Proč se tak těžko věří jakýmsi výtkám a opravám? Zdálo by se, že nemůžete při sekání tak snadno poznat správnou techniku ve vztahu k partnerovi. Tedy, zkoumám-li páku nebo zahození kohosi na zem, poznám skoro okamžitě, zda to bylo dostatečně silné nebo správně nasměrované. Jestliže mi partner oznámí, že "to nefunguje" dá se tomu skoro i věřit. Jestli to učitel potvrdí, asi budu muset opravdu něco změnit a páčit jinak. Ale s mečem? Když udělám něco špatně, obvykle se to nepozná… Tedy zdálo by se. Protože když máte kvalitního učitele a stojí-li proti vám někdo, kdo ví jak se seká, určitě to poznáte… Ale to je trochu problém, protože cvičení s mečem nevěnujete v aikidó dost času. Podceňujete meč, a tak se mu často ani nepřiblížíte.
Co tedy dělat, když mně meč "nebaví". Přece se nebudu nutit do něčeho, co mně nebaví. Vždyť cvičím pro radost a ne kvůli nějakým bůhvíjak hlubokým principům a historii. Na druhou stranu, jak často váš učitel řekne: "je to stejné jako s mečem" při cvičení bez něj? Jak chcete poznat, o čem to mluví? Jak chcete dobře zacvičit "tačidori" když nevíte, jak moc času zbývá od nápřahu po sek? Jaké bude čísi "tači dori," když seknu já nebo kdokoliv jakýmsi univerzálním švihem, bez úchopu, načasování a cíle? Přemýšlejte, chcete-li.
Často obdivujeme účinnost japonského meče a převádíme jeho vlastnosti na všechna budó. A potom se necháváme fotit v hrůzostrašných postojích s čepelí namířenou na kameru, tváříme se jako hrdinové akčních filmů a vymýšlíme nefunkční kryty a skoky kam to jen jde, abychom měli k dispozici, co nejdelší sekvenci po sobě jdoucích pohybů, kterou budeme prezentovat jako principy aikidó. Kasáme se, že naše budó vychází z technik samurajů a kdovíjak starých principů, ale nedokážeme víc, než si občas něco vymyslet, protože se to od nás očekává. Protože přeci každý, kdo má černý aikidistický pás umí automaticky sekat mečem. Umí?
Já bych chtěl všem, kteří o to stojí, poradit, aby zabrzdili. Zpomalte a začněte znovu. Zeptejte se, jak se drží meč. Běžte na nejbližší cvičení iaidó, kendó, jakéhokoliv japonského kobudó a poslouchejte o čem tam mluví. Studujte, jak se s mečem chodí, jak se správně napřahuje a jak se seká a proč. Učte se o kakudó a hasudži, kime a tenouči, ma-ai a ri-ai, aniž byste reptali, že je to mooooc cizích slov, které nemusíte znát. Ta "slova" se hodí i pro aikidisty.
A když už s mečem cvičíte… Když vám někdo říká, že máte stát takhle, zeptejte se jaký má tento postoj význam. Jestliže jde o skutečný postoj, o jeho smyslu se dozvíte… Jestliže se dozvíte "že je to zajímavé studovat", běžte od toho. Ptejte se na zkušenosti vašich učitelů. Kde se učí cvičit s mečem, od koho a jak dlouho. Jestliže se dozvíte "já to vytvořil" zeptejte se "proč?" a nejen jeho… Když se vám něco nezdá, zeptejte se a studujte to.
Aikidó vychází z pohybů meče, ale aikidó a meč není totéž.
Patrik Orth